Co znamená název tohoto blogu?

Název blogu se inspiruje myšlenkami amerického františkána Richarda Rohra, zaměřeného mj. na mužskou spiritualitu. Zatím jsem jeho knihy příliš nečetl a znám je jen povrchně, ale hodně mě oslovila věta, že "po deseti letech manželství se člověk naučí žít v paradoxech". Po roce a půl věřím, že tomu tak skutečně bude...

Na této stránce zachytila myšlenky z jedné Rohrovy přednášky Eva Kalinová. Pár odstavců si dovolím ocitovat:

Žití v paradoxu je jeden ze zásadních kroků k moudrosti. Co je to paradox? Podle Rohra něco, co na první pohled vypadá jako úplný nesmysl a časem to dostává smysl. Podle mě fakt, že se věci dějí ZÁROVEŇ. Jsme zvyklí myslet a uchopovat svět duálním způsobem, tedy buď, a nebo. Věci jsou dobré a když je něco trochu špatné, hned jsou špatné. Jen se podívejte kolem sebe: lidé, situace, emoce, rozhodnutí, práce, vztahy, sex, knihy, umění, programy v televizi, naše zdraví. Dobré, nebo špatné. Málokdy jinak.

„Pokud nepřijmeš paradox, nepřijmeš sám sebe“

Potřebujeme věcem rozumět a to pro nás znamená zařadit je do nějaké kategorie, kterou naše logická mysl uznává a umí s ní pracovat. (...) Rohr říká, že žití v paradoxu je přijetí faktu, že většina našeho života se odehrává v prostoru mezi buď a nebo, nikoli v jeho extrémech. Jak člověk emočně a intelektuálně dozrává, prostor mezi buď a nebo ze zvětšuje. Člověk je více schopný a ochotný zůstávat v tomto meziprostoru, vnímat svou zápasící mysl a přesto tam zůstat a dívat se, co se bude dít. A to je cesta moudrosti, cesta otevřenosti, kde se můžou dít zázraky.

„Víra je ochota a svoboda žít bez jistot“

Bytí v tomto meziprostoru nám usnadňuje přijetí faktu, že nevíme. My totiž nevíme většinou, jen se snažíme dělat, jako že víme. Sami před sebou i před okolním světem. Protože jsme se bůhvíkde naučili, že nevědět je hloupé a nebezpečné. A přitom nevědět je tak moudré, tak kreativní a tak otevřené. Představte si, kolik starostí byste si ušetřili, kdybyste vždy, když nevíte opravdu a upřímně řekli: „Já nevím“. Namísto toho, že se snažíme vědět a pak se snažíme o tom sebe i ostatní přesvědčit a pak realitu přizpůsobit tomu, jaká víme, že má být. A někdy je to fakt dřina, že?

A přitom vědět je tak limitující. Někdy žasnu nad tím jak velkou váhu a jakou setrvačnost moje mysl dokáže mít, když se rozhodne, že ví. Jak dlouho trvá to změnit a jak se mi vnitřně vůbec nechce se této „jistoty“ vzdát. (...) A uvědomím si, že mi nezbývá než věřit.

Tyhle věty mě fascinovaly natolik,že o nich teď hodně přemýšlím a nazval jsem podle nich tenhle blog. Protože přiznávám, že nevím, že jsem olný paradoxů, stejně jako můj život, moje manželství, moje víra...