Vím, že budu neoriginální, módní, klišovitý... Ale prostě to musím napsat. A železo se má kout, dokud je žhavé - takže to musím napsat právě teď!
Před chvílí jsem se vrátil z Roxy z koncertu Delirious?. Uplynulý týden byl pro mě týdnem hrůzy - zavalen povinnostmi, nedokázal jsem všem splnit to, co jsem slíbil, a citově jsem na tom byl dost mizerně. Říkal jsem si (respektive disciplinová část mé hlavy mi říkala), že Pán mě vede po správné cestě (manželstvím, prací, školou, službou, životem...) a není důvod pochybovat. A taky, že na mě nenaloží víc, než jsem schopný unést... Ale zbytek hlavy, srdce a další elementy to viděly jinak. Snažil jsem se modlit, ale bylo ve mě příliš mnoho vzteku a zoufalství, že to nikam nevede, neoženil jsem se dobře, nemám čas pořádně studovat ani pracovat ani sloužit a všechno dělám na půl (nebo spíš na čtvrt...).
Na Delirious? jsem se hodně těšil, měl jsem hodně velký očekávání, ale po náročným dni (práce od 6 ráno a do večera prakticky bez chvíle odpočinku) jsem nakonec do klubu dorazil dost zničenej, psychicky i fyzicky. Jako nejlepší lék se ale jako obvykle ukázali přátelé (DÍKY MOC!!!) a aspoň psychická únava byla pryč.
A začal koncert. Delirious? jsem do letošního srpna neznal vůbec, od srpna asi 5 hitů a až plán vyrazit na koncert mě donutil sehnat si pár alb, která jsem poslouchal (v mírně depresivní náladě) celý týden. Takže určitou představu jsem měl. Hned jako první pecka přišla vynikající "Kingdom of Comfort", pro mě velice aktuální písnička, protože se musím přiznat, že mi je hodně příjemné žít pohodlně, obklopovat se komfortními věcmi, probírat zboží různého typu a těšit se z jeho zakoupení - až mě to někdy samotného děsí... A pohodlnost tady nevidím jenom v materiálních statcích, ale taky ve vztazích, komfort být obsluhován, obdivován, milován, ale neochota čehokoli se vzdát, dělat něco bez nároku na odměnu jakéhokoli typu...
Tenhle song mě hodně zasáhl a od té chvíle jsem se víc a víc otvíral tomu, co do mě chtěli Delirious? prát - a že se s tím nemazlili :-) Je mi jasné, že dělat velký duchovńí zážitek z chvíle, kdy na člověka působí líbivá hudba, světelné efekty a pařící publikum, může znít dost trapně, nedospěle, naivně... Přesto myslím, že cokoli, co nám dává impulz k modlitbě, má obrovskou cenu.
A ten impuls byl pořádnej - druhá hodina koncertu se pro mě změnila v modlitbu téměř nepřetržitou. Dala mi společně s lidsky příjemným zážitkem z večera v Roxy (emociálnost nijak neignoruji, o tom možná někdy příště) optimismus do dalších náročných zkoušek - začínám v nové práci, přežívám ve staré, bojuju se školou, zařizuju různé věci pro mládež ve farnosti, ale hlavně se snažím dodržovat a obnovovat manželský slib... A díky Delirious? a lidem, kteří v Roxy byli, jsem si sám sobě důrazně řekl, že se nesmím vzdávat, nesmím rezignovat, ale že s Ním (a taky s lidmi okolo sebe) na to MÁM. A to jsem mohl v Roxy vykřičet a za to Delirious? děkuju.
Moc pěkné.
Díky. Je to takový zvláštní. Vždycky jsem bral dost s rezervou, když jsem četl věty typu: přijeďte na to a to setkání mládeže, zažijete tam Boha... Říkal jsem si, říkat někomu, když je na místě se spoustou podobně smýšlejících mladých (a většinou krásných :-)) lidí se skvělou hudbou atd., že úrávě zažívá Boží přítomnost, mi nepřijde úplně fér, protože odlišit to "lidsky" příjemné a "skutečně duchovní-Boží" je těžké. Je otázka, jestli se to "skutečně duchovní Boží" neprojevuje tím "příjemným lidským". Já myslím, že někdy jo a někdy ne. A to právě musíme rozlišovat, přemýšlet, jestli nás to "posvěcuje nebo znesvěcuje" a jaký to přináší ovoce. Jestli mi teda rozumíte... Někdy si to třeba promyslím pořádně a napíšu o tom víc.
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.